pátek 8. ledna 2016

Přicházení a odcházení


Dalo by se říci: není to náš problém. Bývalý prezident Václav Havel napsal ke konci svého života divadelní inscenaci Odcházení. I když divadelní hry jsou na dívání, já jsem si ji pouze (byť se zájmem) přečetl. Celá hra je o tom, jak vskutku nelehce se politikovi odchází z vrcholné funkce. I když se to na první pohled nezdá, církev může a má nejen tento ale hned dvojí problém: Nejen odcházení ale i přicházení je nesnadné. Nejen to, jak v nejlepším momentu odejít ze služby, ale i to jak zajistit této službě kontinuitu. Jak získat následovníky?

 
„Přicházení“

Poslouchal jsem před časem relaci v polském rádiu. Byla představena nějaká docela suchá statistika o podnikatelích v Polsku. Dovolím si reprodukovat ji tak, jak jsem si statistická čísla zapamatoval: 57 % podnikatelů je ve věku 50 až 60 let. Dalších cca 10 % jsou lidé v rozmezí 60 až 70 let. A těch mezi 20 a 30 lety je pouze 7 %. Tato čísla lze interpretovat různým způsobem, ale jedno je spíše jasné: Postarší podnikatelé (a to jak v Polsku tak i u nás) nemají komu předat firmy. Pokud bychom trošičku fabulovali, tak bychom mohli říci, že podnikatelům ze začátku devadesátých let se nepodařilo přesvědčit pro tuto věc svoje děti. Přiznám se, že je to i můj problém: taky jsem slyšel na nabídku práce v mé firmě větu: Tati, díky, nechci.

Když promýšlím Jobův příběh, uvědomuji si určitou skutečnost, která funguje v duchovním světě doposud: Satan zabil Jobovi děti. Tímto nejen zničil jeho rodinu, ale ve svém důsledku i budoucnost. Job od toho momentu neměl pro koho žít. A toto je Satanův věčný a neměnný princip. On nás nechce jen osobně zničit, jeho cílem je ukrást nám budoucnost. Nástupce.

Hodně času věnujeme tomu, aby lidé v naší církvi byli všestranně vzdělaní. Dalo by se s nadsázkou říct, že život v naší církvi a zvlášť v křesťanském společenství by mohl být považován za systém celoživotního vzdělávání. Ale nevím, zda jsme dostatek pozornosti věnovali jedné konkrétní dovednosti vedoucího. A to dovednosti z těch vskutku největších: povolávání do služby a odvolávání z práce v církvi. Pozor: vůbec mi nejde o funkce pastorů a diakonů v církvi. Jde třeba o vedoucí „nedělek“, dorostů, mládeží, nejrůznějších pěveckých a hudebních skupin… Je „lavička náhradníků“ pro tyto služby ve sboru dostatečně dlouhá? Máme po kom sáhnout, když nastane nějaká personální krize?

„Odcházení“

Kupodivu ani v církvi není tato oblast bez problémů. Z pochopitelných důvodů použiji pro názornost (a kvůli bezpečnosti) konkrétní příklad z mnou milované jižní Moravy. Obyčejná římskokatolická farnost. Starý varhaník, který prožil komunistické ústrky a přese všechno zůstal věrný. Jeho hra na „královském nástroji“ už není královská a spíše odpovídá vskutku vysokému věku. Ale on při vědomí svých nezpochybnitelných zásluh a celoživotní věrnosti za žádných okolností nepustí „varhanní píšťaly“ z ruky. Přes to, že se nabízejí jiní, také ne nejmladší, třeba padesátníci. Prozatím nemají šanci. Nejenže nehledá, ale brání tomu, aby přišli následovníci.

V této souvislosti mne napadá sentence: Nedovolte, aby váš popel uhasil oheň, který jste zažehli. Dovolím si parafrázovat: Nedovolte, aby vaše odcházení ze služby způsobilo zánik anebo omezení služby, kterou jste dlouhé roky dobře a věrně dělali.

Minulé zásluhy by nás měly vést k tomu, abychom dlouho před svým odchodem ze služby aktivně hledali nástupce. Opačný přístup je nemoudrý.

Dovolím si malou osobní vzpomínku. Při příchodu do sboru v Oldřichovicích jsem přijal službu pomocníka vedoucího dorostu. Tuto práci, práci s dorostenci, jsem miloval. Hlavně letní tábory. Za pět let služby jsme s dorostem prožili opravdu neskutečně krásné věci. Ale také vážnou nemoc vedoucího dorostu. Díky Boží milosti jsme těsně před touto nemocí dali dohromady dorostový team (výbor), kde každý z mladých měl na starost určitou oblast. Dorost přežil díky tomu v dobré kondici. Po celou dobu jsme se také vytrvale modlili za uzdravení vedoucího. Po roce se vrátil. Pak přišlo to, co bylo už delší dobu ve vzduchu a co jsem vnímal jako nevyhnutelné: Pastor mi jednou večer po nějaké akci řekl: Nemyslíš si, že by bylo dobré v tom nejlepším skončit? Přisvědčil jsem. Vnímal jsem, že další setrvávání na pozici a určité blokování místa by bylo skoro nezdravé. Jako přechodné období jsme si dali rok a já jsem po roce odešel do „dorostového důchodu“. Mohu vám čtenářům upřímně říci, že pátečním večerům bez pravidelných setkání s mladými mnohé scházelo, byly tak nějak prázdné. Otázka: „Co s načatým večerem?“ visela každý večer ve vzduchu. Tolik roků jsem jeden večer v týdnu trávil s mladými. Ještě horší byla absence táborů. Ty mi chybí do dnešního dne. Ale mohu se vám přiznat, že se celý čas za tyto mladé lidi modlím. A mám pro tyto modlitby pomůcku: Fotku z posledního tábora. Celý čas žehnám práci vedoucího dorostu. Upřímně fandím celému týmu. A mám skutečnou radost z každého úspěchu, z každé povedené akce.

Zpět k Jobovi. Sedm anebo čtrnáct?

Satan ukradl Jobovi všechno: majetek i rodinu. Ukradl mu budoucnost. Bůh mu vše vrátil. Majetek mu vrátil tak, že mu přidal jednou tolik. Děti mu dal „jen“ sedm. Proč ne čtrnáct? Bylo by to krásně logické! Ze sedmi tisíc ovcí bylo čtrnáct tisíc ovcí. Velbloudi atd. Proč Bůh nedal Jobovi dalších sedm dětí? Job o těch prvních sedm nepřišel, jelikož těch prvních sedm bylo už v nebi. Bůh umí moc dobře počítat. A Jobovým příběhem jakoby připomíná, že konečným cílem naší služby je pomoci dostat tělesné i duchovní děti do nebe.

Má věčný smysl dělat vše pro to, aby se Boží zázrak, zázrak povolání do služby stal stálou radostnou skutečností. Má věčný smysl hledat nástupce.
 
   —leta
(Psáno pro časopis Idea)