Dalo
by se říci: není to náš problém. Bývalý prezident Václav Havel napsal ke konci
svého života divadelní inscenaci Odcházení.
I když divadelní hry jsou na dívání, já jsem si ji pouze (byť se zájmem) přečetl.
Celá hra je o tom, jak vskutku nelehce se politikovi odchází z vrcholné
funkce. I když se to na první pohled nezdá, církev může a má nejen tento ale
hned dvojí problém: Nejen odcházení ale i přicházení je nesnadné. Nejen to, jak
v nejlepším momentu odejít ze služby, ale i to jak zajistit této službě
kontinuitu. Jak získat následovníky?
Poslouchal
jsem před časem relaci v polském rádiu. Byla představena nějaká docela
suchá statistika o podnikatelích v Polsku. Dovolím si reprodukovat ji tak,
jak jsem si statistická čísla zapamatoval: 57 % podnikatelů je ve věku 50 až 60
let. Dalších cca 10 % jsou lidé v rozmezí 60 až 70 let. A těch mezi 20 a
30 lety je pouze 7 %. Tato čísla lze interpretovat různým způsobem, ale jedno
je spíše jasné: Postarší podnikatelé (a to jak v Polsku tak i u nás) nemají
komu předat firmy. Pokud bychom trošičku fabulovali, tak bychom mohli říci, že
podnikatelům ze začátku devadesátých let se nepodařilo přesvědčit pro tuto věc
svoje děti. Přiznám se, že je to i můj problém: taky jsem slyšel na nabídku
práce v mé firmě větu: Tati, díky, nechci.
Když
promýšlím Jobův příběh, uvědomuji si určitou skutečnost, která funguje
v duchovním světě doposud: Satan zabil Jobovi děti. Tímto nejen zničil
jeho rodinu, ale ve svém důsledku i budoucnost. Job od toho momentu neměl
pro koho žít. A toto je Satanův věčný a neměnný princip. On nás nechce jen
osobně zničit, jeho cílem je ukrást nám budoucnost. Nástupce.
Hodně
času věnujeme tomu, aby lidé v naší církvi byli všestranně vzdělaní. Dalo
by se s nadsázkou říct, že život v naší církvi a zvlášť v křesťanském
společenství by mohl být považován za systém celoživotního vzdělávání. Ale
nevím, zda jsme dostatek pozornosti věnovali jedné konkrétní dovednosti
vedoucího. A to dovednosti z těch vskutku největších: povolávání do služby
a odvolávání z práce v církvi. Pozor: vůbec mi nejde o funkce pastorů
a diakonů v církvi. Jde třeba o vedoucí „nedělek“, dorostů, mládeží,
nejrůznějších pěveckých a hudebních skupin… Je „lavička náhradníků“ pro tyto
služby ve sboru dostatečně dlouhá? Máme po kom sáhnout, když nastane nějaká
personální krize?
„Odcházení“
Kupodivu
ani v církvi není tato oblast bez problémů. Z pochopitelných důvodů
použiji pro názornost (a kvůli bezpečnosti) konkrétní příklad z mnou
milované jižní Moravy. Obyčejná římskokatolická farnost. Starý varhaník, který
prožil komunistické ústrky a přese všechno zůstal věrný. Jeho hra na
„královském nástroji“ už není královská a spíše odpovídá vskutku vysokému věku.
Ale on při vědomí svých nezpochybnitelných zásluh a celoživotní věrnosti za
žádných okolností nepustí „varhanní píšťaly“ z ruky. Přes to, že se
nabízejí jiní, také ne nejmladší, třeba padesátníci. Prozatím nemají šanci. Nejenže
nehledá, ale brání tomu, aby přišli následovníci.
V této
souvislosti mne napadá sentence: Nedovolte,
aby váš popel uhasil oheň, který jste zažehli. Dovolím si parafrázovat:
Nedovolte, aby vaše odcházení ze služby způsobilo zánik anebo omezení služby,
kterou jste dlouhé roky dobře a věrně dělali.
Minulé
zásluhy by nás měly vést k tomu, abychom dlouho před svým odchodem ze
služby aktivně hledali nástupce. Opačný přístup je nemoudrý.
Dovolím
si malou osobní vzpomínku. Při příchodu do sboru v Oldřichovicích jsem
přijal službu pomocníka vedoucího dorostu. Tuto práci, práci s dorostenci,
jsem miloval. Hlavně letní tábory. Za pět let služby jsme s dorostem
prožili opravdu neskutečně krásné věci. Ale také vážnou nemoc vedoucího
dorostu. Díky Boží milosti jsme těsně před touto nemocí dali dohromady dorostový
team (výbor), kde každý z mladých měl na starost určitou oblast. Dorost
přežil díky tomu v dobré kondici. Po celou dobu jsme se také vytrvale
modlili za uzdravení vedoucího. Po roce se vrátil. Pak přišlo to, co bylo už
delší dobu ve vzduchu a co jsem vnímal jako nevyhnutelné: Pastor mi jednou
večer po nějaké akci řekl: Nemyslíš si, že by bylo dobré v tom nejlepším
skončit? Přisvědčil jsem. Vnímal jsem, že další setrvávání na pozici a určité
blokování místa by bylo skoro nezdravé. Jako přechodné období jsme si dali rok
a já jsem po roce odešel do „dorostového důchodu“. Mohu vám čtenářům upřímně
říci, že pátečním večerům bez pravidelných setkání s mladými mnohé
scházelo, byly tak nějak prázdné. Otázka: „Co s načatým večerem?“ visela
každý večer ve vzduchu. Tolik roků jsem jeden večer v týdnu trávil
s mladými. Ještě horší byla absence táborů. Ty mi chybí do dnešního dne.
Ale mohu se vám přiznat, že se celý čas za tyto mladé lidi modlím. A mám pro
tyto modlitby pomůcku: Fotku z posledního tábora. Celý čas žehnám práci
vedoucího dorostu. Upřímně fandím celému týmu. A mám skutečnou radost
z každého úspěchu, z každé povedené akce.
Zpět
k Jobovi. Sedm anebo čtrnáct?
Satan
ukradl Jobovi všechno: majetek i rodinu. Ukradl mu budoucnost. Bůh mu vše
vrátil. Majetek mu vrátil tak, že mu přidal jednou tolik. Děti mu dal „jen“
sedm. Proč ne čtrnáct? Bylo by to krásně logické! Ze sedmi tisíc ovcí bylo čtrnáct
tisíc ovcí. Velbloudi atd. Proč Bůh nedal Jobovi dalších sedm dětí? Job o těch
prvních sedm nepřišel, jelikož těch prvních sedm bylo už v nebi. Bůh umí
moc dobře počítat. A Jobovým příběhem jakoby připomíná, že konečným cílem naší
služby je pomoci dostat tělesné i duchovní děti do nebe.
Má
věčný smysl dělat vše pro to, aby se Boží zázrak, zázrak povolání do služby
stal stálou radostnou skutečností. Má věčný smysl hledat nástupce.
—leta
(Psáno pro časopis Idea)
