Pokud přemýšlíme nad tím, jaký je
úkol KS-SCh pro budoucnost, je třeba jít „ke zdrojům“ (ad
fontes). První československý president Tomáš G. Masaryk vyslovil
památnou myšlenku, že „státy
se udržují těmi ideami, na kterých byly založeny“. Tento princip neplatí jen pro
státy, ale pro jakékoli sdružení osob – i pro Křesťanské společenství.
Je třeba, abychom si dnes připomínali
základní důrazy naší činnosti – ale nejen to. Naše důrazy si připomínáme celkem
často. Je dále zapotřebí převádět obecné principy do konkrétních činností.
Každá část práce Společenství potřebuje mít stále na zřeteli fundamentální
principy naší služby a činit kroky k jejich převedení do reality. Je to
možná věc, která byla v minulosti samozřejmostí, ale zdá se, že v současnosti
nám tento druhý krok trochu schází.
Jaké jsou důrazy, které je třeba
uvádět ve skutek? Vzpomenu čtyři všem čtenářům dobře známé zásady.
Společenství
„Jestliže však chodíme ve světle, jako On je
ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje
od každého hříchu.“ (1 J 1,7) – to je text, který mělo Křesťanské
společenství ve svých prvních stanovách z r. 1906. Vytváření společenství
bylo prvním důležitým důrazem služby KS-SCh.
Společenství
ovšem nesmíme zaměňovat se skutečností, že je na nějakém místě více lidí
pohromadě. Pastor Kulisz to v promluvě O pěstování křesťanského
společenství (1902) vystihl těmito slovy: „Mezi
společenstvím a společenstvím je rozdíl. Dva lidé spolu mohou žít léta, a nikdy
si nepohlédnou upřímně do očí, nikdy se jejich duše nesetkají.
Během každodenních, obyčejných setkání často každý předstírá, že je
spokojený, a nedůvěřivě zakrývá hlubiny své duše a svobodně si oddechne, až
když je zase sám. Možná není mnoho takových lidí, kteří vědí, jak chutná společenství
a co to je. Křesťanské náboženství je ve své podstatě a v jádru
společenstvím. Musí být něco scestného a nezdravého v křesťanství člověka,
který se nechce sdílet, svěřovat druhým život svého srdce. Přátelství těch,
kteří jsou sjednoceni v Kristu, je největší sladkostí života, je předsálím
nebe. A je přímo nemožné, aby se několik takových srdcí poté, co se poznají,
nescházelo, neradilo, nemodlilo.“
Při
realizaci společenství je dobré se ptát, zda je mezi pracovníky vzájemná
důvěra, a pokud není, proč tomu tak je? Není náhodou, že mocné působení Ducha
svatého přichází tam, kde jsou bratři a sestry sjednoceni na modlitbách, kde
jsou vyznávány hříchy a panuje vzájemná důvěra.
Všeobecné
kněžství
V 1.
dopise Petrově čteme, že všichni my, kdo jsme Pánem povoláni ze tmy do Jeho
podivuhodného světla, jsme „vyvolený rod,
královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný k vlastnictví“. (1 Pt 2, 10-13). K tomu pastor
Santarius dodává: „Ve všeobecném kněžství
bylo něco fascinujícího – mučedník Štěpán se stává svědkem pro svého
pronásledovatele Saula, pozdějšího apoštola Pavla; rodiče jsou kněžími ve svých
rodinách, muž ženě a opačně atd. V evangelizaci podle všeobecného kněžství
je dynamická síla, větší než dynamit a atom. Satan tuto sílu zneškodnil
zavedením placených funkčních míst v církevních organizacích a zbavením
ostatních znovuzrozených členů sboru misijní služby ve sborech. Systém jednoho
úředního pracovníka v Kristově sboru je nepřípustný a je zradou díla Ducha
svatého. Tam, kde lidi probouzel Duch svatý, docházelo k duchovnímu
obrození a uvědomění si svého poslání v národě, vedlo to k novému
způsobu života…“
Pokud
Pán přidal do řad znovuzrozených nové lidi – jak je můžeme povzbudit ke službě,
jak motivovat, jak delegovat odpovědnost?
Podřízenost Písmu svatému
Autorita Písma je v našich shromážděních
vysoce ceněna, obtížnější je však podřídit Písmu můj každodenní život. Jestliže
odmítáme, že nějaké vyznání, koncil nebo jednotlivec smí zavazovat vnitřní hlas
křesťana, jestliže popíráme, že Duch Svatý promlouvá v protikladu k tomu,
co je řečeno v Bibli, je to velmi dobré. Písmo však musí rozhodovat „nejen na kazatelnách, ale i
v každodenním životě jednotlivců i církví“ (Santarius).
Evangelizace a duchovní růst
Evangelizace a
duchovní růst, to je vlastně celý předmět služby Křesťanského společenství,
který je podmíněn zásadami předchozími. V této věci není co dodat, než jen
připomenout všem známý příkaz našeho Pána: „Proto
jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha
Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s
vámi po všechny dny až do skonání světa. Amen.“ (Mt 28, 19-20)
Zde se otevírá
nejširší a přerozmanité pole působnosti jak v oblasti osobní evangelizace,
tak také v tom, abychom měli společenství, do kterých je možné hledající a
právě znovuzrozené lidi pozvat a kde budou přijati a ne odstrčeni. Kde budou
moci růst a stávat se podobnější Pánu Ježíši.
Je
patrné, že pro druhé století své existence má Křesťanské společenství ideály,
vize a program k uskutečnění. Pokud
se bude držet biblických zásad a očekávat vedení Duchem svatým, bude mu Pán
Ježíš dávat Jeho nové vize a program. Kéž by KS-SCh netrpělo ani nedostatkem
uskutečňovatelů a realizátorů těchto ideálů, vizí a programu – „…proste tedy Pána žně, aby vypudil dělníky
na svou žeň!“ (Mt 9, 38)
Je patrné, že ve druhém století své existence netrpí
Křesťanské společenství nedostatkem ideálů, vizí, programu… Kéž by netrpělo ani
nedostatkem uskutečňovatelů a realizátorů těchto ideálů, vizí a programu – „…proste tedy Pána žně, aby vypudil dělníky
na svou žeň!“ (Mt 9, 38)
