Proč Křesťanské společenství? (Část 1.)

Křesťanské společenství oslavilo 100 let své existence. Dozněly jubilejní projevy, pohasla světla výročních slavností. Co dál? – Neodhalím žádné skryté tajemství, když sdělím, že Křesťanské společenství prožívá v současnosti určitou krizi a mnozí se ptají: Kam dál? Anebo dokonce: Zda dál? Konáme sice ve sborech svou službu, ale vyvstávají otázky: Proč máme sloužit ve struktuře oddělené od struktury církve? Jakým směrem máme vést službu? Kde rozšiřovat a kde utlumovat?

Každé hnutí má určitý prvotní náboj, který časem vyprchává, a je třeba se průběžně zastavovat a klást si tyto výše uvedené otázky, aby naše služba nejela na setrvačník, ale měla dynamický impulz. Ostatně Křesťanské společenství během své historie přinejmenším jedním takovým zásadním přelomovým obdobím prošlo – stalo se tak po druhé světové válce, kdy vyhasínající horlivost a prudké změny ve společnosti po nástupu komunistického režimu hrozily započatou práci umlčet a zastavit. Díky Bohu za to, že dal tehdy pastoru Santariusovi a jeho spolupracovníkům moudrost, že v nové době v nových poměrech vytyčili nové cíle a nové úlohy, založené ovšem na starých, neměnných biblických principech a zásadách.

Přemýšlíme-li nad určitou dnešní krizí v činnosti KS-SCh, je třeba říci, že tato krize má nejen negativní stránku, ale i svou positivní stránku. Když pastor Karol Kulisz kladl před sto lety ideové základy Společenství, napsal v traktátu „Czego chcemy?“ tato slova: 

„…díky těmto společenstvím se bude duchovní probuzení stále rozšiřovat, až pokud možno, nakonec celý sbor přejde do tohoto společenství a společenství bude spolknuto sborem, a tak dojde k požehnané obnově celého sboru.“ 

Právě určité prolnutí práce společenství a sborů je mnohde příčinou úvah nad tím, zda je KS-SCh ještě potřebné. Cíle, který byl před sto lety vytyčen, již bylo v mnoha sborech alespoň částečně dosaženo. Má tedy KS-SCh ještě nějaké poslání, nebo už svůj úkol splnilo a je na čase se rozpustit?

Myslím, že Křesťanské společenství má stále v církvi svůj úkol, či – přesněji řečeno – může ho i v budoucnu mít. Důvodů je vícero, zmíním tři:

1) Křesťanské společenství, které vytváří struktury práce založené na čistě dobrovolnické (tj. neplacené) službě, prakticky uskutečňuje zásadu všeobecného kněžství. Lze samozřejmě namítnout, že tuto zásadu lze realizovat ve sborech i bez KS-SCh. Ano, je to možné. Ale pokud jsme přijali určité dědictví, proč se ho bez rozmyslu zbavovat? Navíc systém sborové práce má přece jen tu nevýhodu, že je v něm možné tiše a skoro nepozorovaně přesunout službu na pastory či jiné zaměstnance, a služba členů sboru ustává. Plíživě se tak může vkrádat vlažnost a je dlouho nepostřehnutelná. Naopak v činnosti Křesťanského společenství se vlažnost projeví takřka okamžitě. Buď jsou bratři a sestry horliví a pracují, nebo horliví nejsou a nepracují. Nemají žádnou jinou pobídku (jako je třeba mzda nebo plat) k tomu, aby zachovávali nějaké církevní činnosti – aby zachovávali formu, vytratil-li se obsah.

2) V misijním díle často občanské sdružení dosáhne dál než církev – proto i různé „vyznavačské“ církve (jako je Apoštolská církev nebo Církev bratrská) zakládají občanská sdružení, kterým jsou svěřovány určité úlohy, zpravidla v evangelizační oblasti. I kdyby tedy ve všech sborech nastalo dokonalé prolnutí Křesťanského společenství se sborem, mohlo by KS-SCh fungovat nadále s tím, že by se zaměřilo právě na takovéto určité specifické činnosti. V tomto bodě je ovšem třeba přiznat, že máme velké rezervy. Loni byl učiněn institucionální krok tímto směrem, když byly novelizovány stanovy Společenství tak, aby mohly vznikat různé specializované evangelizační služby pod deštníkem KS-SCh. Je potřebné tuto možnost využít a vytvořenou formu naplnit obsahem.

3) V naší Slezské církvi evangelické je bohužel stále velký prostor pro falešná učení. Jsou nejen trpěni, ale i pozýváni lidé, jejichž duchovní orientace je zcela jiná, než je evangelické křesťanství založené na autoritě Písma svatého. Nepřekáží nám, že mladí bohoslovci studují na ústavech, které se vzdalují teologii reformátorů a stávají se semeništi herezí a bludných učení. Do církve se vtírá teologický liberalismus, nerozvážně široce pojatý ekumenismus – a je dějinnou zkušeností, že za úpadkem učení přichází i úpadek mravů. Zde připadá Křesťanskému společenství úkol dbát na čistotu učení a pilně vést vyučování v duchu nejlepších tradic reformačních a probuzeneckých. Ovšem vztah církve a Společenství v tomto bodě není možná jednostranný: I církev ovlivňuje Společenství a zakotvení KS-SCh v církvi tvoří určitou brzdu proti tomu, aby se ve Společenství prosadily extrémní nauky. I zde můžeme sáhnout pro příklad z minulosti – když se od SCEAV v 50. letech oddělil Svaz pro rozhodné křesťanství, jeho členové brzy upadli do vleku pochybných proroctví a nedbali na moudré rozsuzování duchů, což pak vyústilo do jejich masového exodu do jihovýchodního Polska. Lze tedy uzavřít, že v oblasti učení je soužití církve a Společenství určitým systémem brzd a protivah, který chrání obě jednotky před upadnutím do nezdravé krajnosti.

―tek