Zkusme
si zopakovat některá životopisná data
Narodil se 4.února 1906 v Breslau čili v dnešní
Vratislavi (Wrocław). Nepocházel z nějak zvlášť křesťanské rodiny. Možná
to byl důvod, proč jeho křesťanství nebylo vůbec „na autopilota“. Musel se
k mnoha křesťanským postojům tvrdě propracovat. I svoje pozdější
rozhodnutí studovat teologii si musel vůči svému otci, který byl synovým
rozhodnutím málo nadšen, obhájit. Zabývá se závažným problémem: Co dělá církev
církví? Církev, která si udržela tak málo kritického odstupu od vládnoucí elity
císařství, ztratila jeho rozpadem z valné části svou legitimitu.Jak vypadal život studenta Dietricha Bonhoeffera? Během tří studijních ročníků napsal osm seminárních prací a jednu práci disertační. Doktorskou zkoušku složil ve věku, kdy jiní teprve se studiem začínají. Vikariát absolvuje v německém sboru v Barceloně, Španělsku.
V Německu se hlásí ke slovu a pak
nastupuje k moci Hitler s ideologií národního socialismu. Co církev? Berlínský
superintendent vyjadřuje většinový postoj jasně (po nastolení teroru po požáru
říšského sněmu): „Když jde o život a smrt
národa, státní moc musí zasáhnout plnou silou, ať již za hranicemi, nebo doma.
Od dr.Martina Luthera jsme se naučili, že církev nesmí zákonné státní moci
překážet, jestliže činí to, k čemu je povolána. Ani tehdy, jestliže to
činí tvrdě a bezohledně.“ Dalo by se říci: Nesprávně pochopené Lutherovo
učení o dvou říších v praxi. V roce 1933 se před vůdcem plazí nejen velká
část národa, ale téměř celá evangelická církev.
Pro názornost: Na melodii nacistické
hymny napsal farář Paul Hamburg tato slova:
„Ruku
k dílu! Mladé Německo všechny překážky zdolá!Německo! V nouzi i ve smrti je pokřik vítězný.
Všichni jásáme věrně, když vůdce volá!
Přijde náš den! A Bůh je náš hrad přepevný!“
Hitler se ze strany evangelické církve
ničeho bát nemusí. Ta totiž „nacionální revoluci“ většinou nadšeně vítá.
Nejaktivnější v tomto směru jsou tzv. Němečtí křesťané, kteří požadují „nové
křesťanství“, které by odpovídalo „Lutherovu
duchu a hrdinské německé zbožnosti“. Toto „křesťanství“ obsahuje kompletní
nacistickou ideologii. Němečtí křesťané se plně poddali Hitlerovi. V této
situaci Dietrich cítí, že ztrácí církev. Říká: „Pojďte vy opuštění, kteří jste ztratili svou církev, vrátíme se
k Písmu svatému, společně budeme hledat svou církev… Církvi, zůstaň
církví! Vyznávej, vyznávej, vyznávej!“
A dá se to pochopit. Evangelická
církev pod vedením říšského biskupa Müllera pod heslem „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce, jedna církev!“ není už pro
Dietricha církví v pravém slova toho smyslu. Tato „církev“ na tzv. „hnědém
synodu“ ve Wittenbergu převzala kromě jiného i státní arijský paragraf, který
hlásá národní charakter a rasa je Bohem nastolený stvořitelský řád. „Ten, kdo není árijského původu nebo je
s osobou neárijského původu sezdán, nesmí být zaměstnán ani
jako duchovní, ani jako úředník ve všeobecné církevní správě.“ Znamená
to propuštění pro početné židovské křesťany, kteří pracují jako faráři,
církevní pracovníci, pečovatelky a vychovatelky v mateřských školách.
Dietrich se v této situaci vzdává
místa, na které měl nastoupit. Nechce být farářem v takové „církvi“.
Němečtí křesťané pořádají velké
shromáždění v berlínském Sportovním paláci. Hlavní řečník studijní rada a
oblastní velitel Krause vzývá k osvobození od Starého zákona s jeho
židovskou námezdní morálkou, od historek „o
handlířích s dobytkem a kuplířích“ k odstranění Pavlovy židovské
teologie a k víře v „hrdinského
Ježíše“
Teď si dovolím přečíst citát
z knihy Renate Windové:
„...
ohlásili nám důležitou návštěvu: vrchní církevní rada Leffner z durynského
zemského církevního úřadu nám měl přednést školící přednášku. Její hlavní
myšlenka byla tato: Německo znovu zažilo letnice. Když přišel Hitler, strhl se
hukot z nebe. Vlajka s hákovým křížem, který vlaje nade všemi, to je
Duch svatý a jeho záře, jež nás naplňuje a všechny spojuje do nebývalého společenství,
které nezná třídy ani stavy. Nadšení, které zažili první Kristovi učedníci při
příchodu Ducha Svatého na zem, a nadšení, jež se nyní zmocnilo německého národa,
jsou dílem Ducha Božího, jejž právem nazýváme svatým.“
Tyto „úlety“, který mnozí významní
lidé nejsou s to akceptovat způsobí to, že lidé nesouhlasící
s takovou protibiblickou propagandou vytvoří Vyznávající církev, která má
vysokou prestiž. Na to reaguje nacistická vláda tím, že změní svoji církevní
politiku. Odstraní nejradikálnější z Německých křesťanů, a nechá padnout
neoblíbeného říšského biskupa. Mnozí zástupci Vyznávající církve by se totiž
rádi se státem usmířili. Na tom postaví Hitler svůj „koncept usmíření“. „Přestože výzva ke spolupráci vyjadřuje
přitakání „národně-socialistickému vzniku národa na základě rasy, krve a půdy“
je velká část Vyznávající církve připravena ke spolupráci. V přesvědčení,
že proti bludům Německých křesťanů učinila pro evangelium dost, se jako
opoziční církev rozpustí. Již se nenazývá Vyznávající církev, nýbrž Vyznávající
hnutí. Ti, kdo se nechtějí přidat, jsou považováni za nevýznamnou radikální
menšinu, které je odepřeno právo se nadále nazývat Vyznávající církví, a které
se bude polemicky říkat Vyznávající fronta.“ V roce 1936 se
s konečnou platností uskuteční oddělení velkého křídla připraveného ke
kompromisům a malého rozhodného křídla původní Vyznávající církve. Navíc
z existenčních důvodů postupně mnozí faráři přistupují na slib věrnosti
církvi a státu s vidinou stálého platu. Všichni faráři evangelické církve
musí Hitlerovi složit přísahu věrnosti. Kdo je povolán do duchovního úřadu,
musí svůj závazek věrnosti stvrdit následující přísahou: Přísahám: „Budu zachovávat věrnost a poslušnost vůdci
Německé říše a národa, Adolfu Hitlerovi…“
Naopak Dietrich Bonhoeffer prohlásí „Kdo se vědomě odloučí od Vyznávající
církve, odloučí se od spásy.“
Za těchto nesnadných okolností vzniká
Bonhoefferova nejproslulejší kniha: Následování.
Říká v ní: „Úhlavním nepřítelem naší církve je laciná milost….
Laciná milost znamená milost jako levné výprodejové zboží, levné odpuštění…
Milost, která nemá cenu a nic nestojí…
V takové církví nalézá svět lacinou ochranu, omluvu svých hříchů, kterých nelituje, a po vysvobození z nich vpravdě ani netouží…
Jelikož milost působí všechno sama, může vše zůstat při starém…
Dopustili bychom se fatálního neporozumění Lutherova činu, kdybychom měli za to, že když Luther objevil evangelium pouhé milosti, proklamoval tím dispens od poslušnosti Ježíšova přikázání ve světě…“
Tolik citáty z knihy, která nás
v jisté době velice zasáhla. Pastor Vladislav Santarius pojem „laciná“
resp. drahá milost převzal do své teologie.
Konflikty se stále vyhrocují.
Radikálové z Vyznávající fronty stojí teď nejen ve společnosti, ale ve
vlastní církví na ztracených pozicích. Musejí to, co jim káže svědomí, dělat
bez požehnání své církve.
Ještě jeden pohled na rok 1939: „Z
Durynska, bašty Německých křesťanů, hlásí biskup Sasse: „Ve velkém historickém
okamžiku složili všichni faráři durynské církve, poslušní vnitřního přikázání,
s radostí v srdci přísahu věrnosti vůdci a Říši … Jeden Bůh – jedna
poslušnost ve víře. Sláva vám, můj vůdce!“ Současně je kříž na hradě
Wartburg nahrazen obrovským osvětleným hákovým křížem. V kostelech se po
každém vítězství Hitlerovy armády slouží děkovné bohoslužby.
Dietrich si uvědomuje: neutralita
nestačí. Konkrétně: Kdo není připraven Hitlera zabít, stává se chtě nechtě
spoluvinným na masových vraždách. Jde tak daleko, že sám sebe prohlásí za
připraveného spáchat na Hitlera atentát. Předtím by ovšem vystoupil
z církve. Nijak nezpochybňuje, že použití násilí vinou je a vinou zůstane.
Ale trvá na tom, že mohou nastat situace, kdy se křesťan z lásky
k bližnímu provinit musí.
Za zmařené spiknutí proti Hitlerovi je
Dietrich Bonhoeffer zatčen a 9.4.1945 popraven.
Mnozí říkali: Proč bojovat? Proč být
v opozici?
„Dokud
se německý odboj viditelně neprojeví, není žádný důvod rozlišovat mezi nacisty
a Němci.“ Tato
věta byla pronesena v situaci, kdy se Dietrich Bonhoeffer snažil
přesvědčit lidi v zahraničí, že existují i „jiní Němci“. Němci, kteří
nesouhlasí s Hitlerem. Jak se ti „jiní Němci“ projevují? Mnohokrát tehdy i
teď vždy až poté, co se politická situace změní, přijdou lidé, kteří prohlásí: I
já jsem byl proti. Ale jak ten odpor projevil? Tím, že jsi … vstoupil do
strany? Následné deklarace jsou k ničemu. Dalo by se parafrázovat: Dokud
se tvůj odlišný postoj viditelně neprojeví, není žádný důvod rozlišovat.
Kdo
je vítězem?
Kniha Renate Wildové mnohokrát odkazuje
na zajímavou skutečnost: Dobré bydlo církevních vedoucích před válkou, za války
(kdy plně a nadšeně podporovali Hitlera). A pak na neskutečnou rychlost s jakou
se byli schopni zorientovat v nové situaci. Schopnost znovu zaujmout
postavení ve vysokých funkcích. A na těch staronových postech tito lidé byli
schopni znovu a znovu opačně smýšlející, kteří jednali podle Bible a svého
svědomí, nálepkovat. Jako nepřizpůsobivé, jako marginální jev v církvi. A sami
sebe se považovat za tu pravou církev. „Církev“, která jim zajišťovala moc,
prestiž a kvalitní finanční zajištění.
Selhání
Zdá se že nikdy nenastala opravdová
reflexe jednání církve v tomto období. A bylo to ukázkové selhání biblické
exegeze, biblické etiky, selhání prorockého rozměru církve, selhání schopnosti
pokání. A zdá se, že ono selhání měl na svědomí z velké části liberální
postoj k Písmu. Když se totiž zpochybní platnost jedné záležitosti
z Bible, proč by se nemohlo zpochybnit vše?
„Když člověk nastoupí do špatného
vlaku, tak již nepomůže, že kráčí proti směru jízdy.“
Existují lidé, kteří se vždy přizpůsobí.
A jiní, kteří to neumí. Dietrich Bonhoeffer a několik málo lidí kolem něj bylo
ve své době nejmenší možnou menšinou. Ve společnosti i v církvi.
Bonhoeffer zaplatil za svoje postoje
životem.
Mlčící většina Němců zaplatila také
neskutečně velkou cenu: zničením země, neskutečnými oběťmi na životech svých
synů na frontách a nekončícím pocitem národní viny.
Čím zaplatili ti nadšení pomahači
„tisícileté říše“, která vydržela pouhých dvanáct let? Bohužel … ti se nikdy
neztratí…
(Pokud si někdo ještě myslí, že tzv. Němečtí
křesťané pocítili následně nějakou spoluvinu za hrůzy koncentračních táborů a
svoje pohanské poblouznění, tak se přehluboce mýlí. K knize Renate Windové
Dietrich Bonhoeffer Křesťan v opozici se uvádí: „Téměř všichni si udrželi své úřady i důstojnost.“)
Jde
to i jinak?
Ano jde. V roce 1942 propukla
„farářská vzpoura“ proti nacistické vládě v Norsku. Všichni faráři i biskupové
složili funkce. A nacisté museli couvnout. Ale to církev se musí prorocky
chopit svého poslání a nebát se jít třeba proti všem.
Zbyszek Kaleta
(zkrácená přednáška BŠP ze dne 14.3.2015)
